Odolnost je schopnost zvládat napětí, nejistotu, neúspěch i nepohodlí. Tato vnitřní síla se rozvíjí mnohem lépe v lese než ve školních lavicích. Les je totiž taková duševní posilovna, která děti staví před nečekané výzvy - déšť, mokré boty, uklouznutí v blátě... Přinášíme vám 10 důvodů, proč je prospěšné rozvíjet u dětí právě odolnost.
Děti, které mají vybudovanou odolnost, reagují klidněji i v náročných situacích. Když se třeba při hře v lese na okamžik ztratí skupině z dohledu, hned nezpanikaří. Dokážou se zastavit, rozhlédnout, zamyslet a použít dovednosti, které si osvojily v jiných situacích. Například na skupinu zavolají nebo vytáhnou píšťalku ze své „ká-pé-zetky“. Odolné děti si umí poradit se strachem, protože z předchozích zkušeností vědí, že podobné situace se dají zvládnout.
V přírodě děti často zažívají situace, kdy se něco nepovede — neuspějí v týmové hře nebo nepřekonají překážku na první pokus. Odolné dítě se kvůli tomu nezhroutí. Zamrzí ho to, ale rychle se vrátí do hry a zkusí jinou strategii. Právě tyto drobné „pády“ v bezpečném prostředí děti učí, že by se neměly nechat odradit prvním nezdarem. Když něco nejde hned, není to signál, že by se měly vzdát. Vědí, že vytrvalost je může dovést dál než okamžitý úspěch.
Sebevědomí vzniká hlavně z vlastní zkušenosti — z toho, že dítě něco dokázalo samo. Když dítě překoná svůj strach a přeskočí potok, přeleze padlý kmen nebo zvládne vyjít strmý svah, roste v něm skutečná vnitřní hrdost. Takové zkušenosti mu říkají: „Zvládnu víc, než jsem si myslel.“ To je sebevědomí, které stojí na pevných základech.
V lese se emoce objevují přirozeně. Když se dítě rozčílí, protože prohrálo hru, má prostor naučit se své pocity poznat a postupně zkrotit. Odolné dítě nezačne hned jednat impulzivně a nenechá se svými pocity ovládnout. Zastaví se, zhodnotí situaci a řekne si, že příště to zkusí znovu.
Příroda je skvělý učitel samostatnosti. Dítě, které je zvyklé hledat cestu lesem podle značek nebo se samo rozhodne, jak překoná potok (zda ho přebrodí, či přeskočí), posiluje vlastní schopnost poradit si. Samostatnost se nerozvíjí v pohodlí, ale právě při překonávání výzev a sebe sama. Venku se takových výzev najde spousta.
Týmové hry v lese nebo společné překonávání překážek jsou ideální příležitosti učit se spolupráci. Když děti staví přístřešek, přelézají překážkovou dráhu nebo přenášejí těžkou větev, učí se domlouvat a naslouchat si. Zjistí, že někdy je potřeba ustoupit, jindy se ozvat a že konflikt se dá vyřešit klidně. Outdoorová zkušenost často posiluje vztahy víc než hodiny povídání.
V přírodě je každý problém konkrétní a „hmatatelný“. Jak přejít potok suchou nohou? Jak najít správnou cestu podle mapy? Děti se učí přemýšlet, testovat různá řešení, měnit původní plán a nevzdávat se při prvním pokusu. Tenhle typ přemýšlení — hledání řešení místo vzdávání se — je klíčová součást odolnosti.
Venkovní aktivity přirozeně vedou děti k vytrvalosti. Když se jde delší túra, potřebují pokračovat i tehdy, když je bolí nohy. Když lezou na strom, nejde to hned. A když staví skrýš z větví, je to práce, která zabere čas. Právě tyto chvíle děti učí vydržet, dokončit svou misi a nevzdávat se předčasně. To je vytrvalost, která se hodí v každé oblasti života.
V přírodě je změna normální. Změní se počasí, cesta je rozbahněná, plán trasy se musí upravit. Děti, které posilují svou odolnost, takové situace berou jako běžnou součást dne. Když začne pršet, místo panikáření si oblečou pláštěnku a jdou dál. Když je trasa náročnější, přepnou na „dobrodružný mód“. Díky tomu se lépe adaptují i na změny v běžném životě.
Zkušenosti z outdooru učí děti, že nepohodlí, zima, únava nebo strach jsou přirozené a dají se zvládnout. Tato dovednost se přenáší i do dospělosti. Díky tomu mají odolné děti později menší sklon k úzkostem, stresu a vyčerpání. Vědí, že výzvy jsou součástí života a že je mohou překonat. Tato vnitřní jistota je jeden z nejsilnějších základů dlouhodobého duševního zdraví.